Paní Rykalová, mohla byste se na úvod krátce představit a popsat, jaká je Vaše role v projektu „Nejste na to sami – podporujeme pečující v Beskydech“ a jak jste se k ní dostala?
Začnu od konce – na podobném projektu spolupracuji s Místní akční skupinou Jablunkovsko a právě odtud přišlo propojení na vás. A protože Frýdlant je „za kopcem“ a nabízena role v projektu byla mému srdci blízká, nebylo co řešit 😊. A teď něco málo o mě. Vystudovala jsem sociální práci a v tomto oboru už téměř 30 let pracuji. V posledních letech jsem se věnovala ryze poradenské práci, a přestože dobře odvedená poradenská práce má svou obrovskou váhu, má i své limity. A právě limity poradenství mě přivedly k zájmu o terapii. Terapie totiž dokáže jít „do hlubin lidské duše“. A bez tohoto „sestupu“ to někdy nejde. Tak jsem nyní ve 3. ročníku akreditovaného psychoterapeutického výcviku, jehož hlavní doménou je práce s rodinou. Frekventanti těchto výcviků mají povinnost svou práci pravidelně supervidovat, takže ne jinak je to i v mém případě. Dříve jsem pracovala v poradně pro rodiny a děti, nyní působím v poradně, která se primárně zabývá závislostním chováním. Kromě toho mám v Českém Těšíně svou vlastní praxi. Dále spolupracuji s organizacemi Charita Třinec, Medica Třinec, nově Diakonický institut.
Slova jako „terapeutická skupina“ mohou v lidech vzbudit obavu. Jak byste jim vysvětlila, co to vlastně je a proč by se neměli bát přijít? Co je hlavním cílem těchto setkání?
Pravda, stále u mnohých platí jakýsi předsudek, že terapie je pro ty, kteří nejsou schopni si poradit sami, „něco jim je“. Tak to pojďme uvést na pravou míru – terapie je bezpečný prostor, kde člověk může sdílet své trápení, a že ten život někdy umí naložit. Nejde si tam pro radu, není nikým hodnocen. Je to prostor, kde člověk může říct cokoli a společně s terapeutem se na to „cokoli“ pak mohou dívat z různých úhlů a hledat cesty, jak z toho ven. Věřím, že každý má svou sílu na řešení svého života v sobě. Jen ji někdy nevidí. I o tomto hledání terapie může být. A kouzlo terapeutické skupiny? To je vědomí toho, že druzí to mohou mít stejně/podobně. Je to o pocitu sounáležitosti, přijetí, vzájemného sdílení. Sdílení – to je asi to hlavní, klíčové slovo.
Pro koho je tato svépomocná skupina v rámci projektu primárně určena?
Pro všechny, kteří pečují o své blízké. Ať už jsou těmi blízkými nemohoucí rodiče nebo děti, které mají nějaký zdravotní hendikep.
Péče o druhé je často spojena s obrovským psychickým i fyzickým vypětím, které může vést až k vyhoření nebo chronickým nemocem. Může setkávání ve skupině sloužit jako prevence?
Rozhodně ano. A to platí i na Vaše konstatování faktu, že péče o druhé je často spojena s psychickým a fyzickým vypětím, a stejně tak i na otázku, zda setkávání ve skupině může sloužit jako prevence vyhoření. Už jenom to, že člověk může říct, co ho trápí, nemusí to držet v sobě, vždyť už jen to je úlevné. Co teprve přijetí druhými a jejich porozumění. To je nejednou jako živá voda.
Jak byste popsala průběh úvodního setkání, které proběhlo v září? A jak často budou tato setkání probíhat?
No, hned po tom, co jsem úspěšně trefila do sídla MAS (protože můj orientační smysl není úplně nejlepší 😊), měla jsem možnost setkat se s prvními zájemci o projektové aktivity, no a moje počáteční nervozita, kterou zažívám před každým důležitým setkáním, se rázem rozplynula. Nejen díky vlídnosti p. Daniely Kociánové, projektové manažerky, ale také díky upřímnému zájmu všech, kteří si přišli vyslechnout, o čem by terapeutická podpora mohla být (ať už ta skupinová nebo individuální). Překvapila mě jejich otevřenost, ochota sdílet a ptát se. Dohodli jsme, že skupinová setkání budou probíhat vždy jednou měsíčně, každý 2. čtvrtek.
Bude možné využít i individuální terapeutickou podporu? A je možné se připojit i online, například v případě, že jim to péče o blízkého nedovolí?
Individuální terapeutická podpora je samozřejmě možná. Přiznám se, že preferuji setkání tváří v tvář, ale někdy jsou situace, kdy to prostě jinak nejde a v tom případě je super, že tady ta možnost bude.
Co si myslíte, že budou největší přínosy pro pečující, kteří se zapojí?
Možnost sdílet. Říct, jak to mají, co musí řešit, z čeho mají strach, ale také co jim dělá radost a v čem vidí naději. Možnost být slyšen/a. Možnost být s někým, kdo to má v mnohém stejně.
Kromě terapeutické skupiny budete v rámci projektu pořádat i semináře. Na jaká témata se mohou pečující těšit?
Tak třeba na téma o emocích, o konfliktech, o tom, jak zvládat situace, kdy je toho všeho moc, o sebevědomí, o nastavení si vlastních hranic, o změně.
Kdybychom měli dát pečujícím jen jednu jedinou radu, kterou mohou začít uplatňovat hned zítra – co by to bylo?
Dejte sami sebe na první místo! Ne, není to sobecké! Je to nutné. Myslete na to, že i vy musíte odněkud tu energii brát, nejde jenom dávat.
Existuje nějaký příběh nebo klient, který se vám obzvlášť vryl do podvědomí?
Každý klient je se svým příběhem jedinečný. Přesto jeden „silný“ příběh v paměti mám – spolupracuji s maminkou tří dětí, která byla otcem dětí opuštěna. Jedno z těch dětí má vážné zdravotní omezení a vyžaduje celodenní péči. Hledáme spolu, jak tohle všechno zvládnout. Jak se nezhroutit, o co se opřít, kde brát, když to teď vypadá, že život moc nedává. Je to téma ztráty, zrady, křivdy, strachu z vyhoření a samoty, ale i naděje. To, co je pro mě neskutečně inspirující, je, že i když to všechno někdy vypadá bezvýchodně, vždy se nějaká cesta najde…jako u téhle statečné mámy tří dětí.
A na závěr, co dělá terapeut, když zrovna nepracuje? Jak Vy sama „dobíjíte baterky“ a staráte se o svou duševní pohodu?
Kolo (teď už elektro), rodina, pes zahradník (já zasadím, on přesadí), knihy a seriál „Okresní přebor“ 😊.
